Čtyři kroky ke štěstí a jak se šťastně cítit stále

Jistě každý z nás zná pocity štěstí. Určitě si je vybavíte. Když jste byli zamilovaní nebo jste získali své první zaměstnání nebo třeba když vaše dítě prvně řeklo „tati“… Ale jak to udělat, abychom se šťastně cítili pořád a nepotřebovali k tomu jen mimořádné události?

Co je štěstí? A jak jím obohatit svůj život?

Pocity štěstí máme díky endorfinům (hormonu štěstí), který se uvolňuje do mozku a navozuje nám dobrou náladu. A kdo myslíte, že rozhoduje o tom, zda budeme šťastní, nebo ne? Jsme to překvapivě my sami! Štěstí si můžeme i vědomě navodit. Zkuste se jen tak usmívat a nemít k tomu momentální důvod. I tato mimika působí na psychiku, takže za chvilku budete mít lepší náladu.

Abychom byli dlouhodobě šťastní, měli bychom se zaměřit na čtyři pilíře, které zásadním způsobem ovlivňují to, jak se cítíme:

Stačí, aby jen jeden z pilířů nebyl v harmonii, a budeme se plnit negativními emocemi. Tedy neštěstím. A asi se mnou budete souhlasit, že každá negativní emoce ať je jakákoliv, bere prostor těm pozitivním.

Když na dno sklenky nalijete trochu octa a pak ji celou naplníte dobrým vínem, nebudete si ho moci plně vychutnat a poznáte to. Tak je to i s životem a negativními emocemi, protože ředí ty pozitivní.

Pokud se chceme cítit opravdu dobře a být sami sebou, nestačí si to jen říct, přečíst si nějakou knížku se zaručeným návodem apod. Je to něco, co opravdu musíme chtít, protože nás pak může úplně klidně čekat i několik let práce.

Tím nechci nikoho odradit, jen na rovinu uvádím, že štěstí nepadá do klína, štěstí si člověk musí zasloužit a tak trochu vydřít. Ovšem o to větší odměna ho pak čeká.

1. Pilíř: Mějte vysoké sebevědomí

Nemám na mysli, aby se z vás stali namyšlení egocentrici. Na vysokém sebevědomí není nic špatného, pokud se k ostatním chováte jako k sobě rovným a nad nikoho se nepovyšujete.

Vysoké sebevědomí mají lidé, kteří uznají svou vlastní hodnotu. Aby se vám to také podařilo, potřebujete znát sami sebe, své pozitivní i negativní stránky, své schopnosti, dovednosti, to vše je důležité si uvědomit.

Sebevědomí lidé se nepodceňují, netrestají se za nějaký ten svůj nedostatek, váží si sami sebe, dokážou se na sebe usmát, protože vidí v zrcadle někoho, kým skutečně chtějí být.

Nenechte se mýlit, není to o kompletním přerodu vlastního charakteru a vzhledu, ale je to především o přerodu toho, jak sami sebe vnímáme a jak o sobě přemýšlíme… Nicméně to neznamená, že na sobě nemůžeme pracovat a v některých ohledech se změnit, abychom se stali lepším člověkem. Když se změníme v pozitivním smyslu, tak na sebe budeme o to více hrdí a sebevědomí nám přirozeně vzroste. I se můžeme osvobodit od toho, abychom druhým potřebovali něco dokazovat, nebo dokonce dokazovat sami sobě.

Dává vám to takhle smysl? Pokud někdo není zručný, nebude si to vyčítat, nikdo není perfektní ve všech ohledech. Místo toho vyzdvihne v čem je naopak dobrý a toho si na sobě bude vážit. Každý v něčem vyniká, stačí jen objevit v čem.

Celkově je sebevědomí o přijmutí, kým skutečně jsme. Nepodpírají ho ostatní lidé a jeho výše nezávisí na názoru někoho jiného. Pokud má být člověk sebevědomý a mít rád sám sebe za to kým je, pak takové uznání musí vycházet přímo z něho samotného a být nezávislé na názoru druhých.

Vždy se najde někdo, kdo rád pronese něco negativního na náš účet. Pokud se máme rádi a známe svoji cenu, pak i urážku můžeme přijmout s úsměvem. Zvláště při uvědomění, že ona urážka není o nás, ale o tom, jak onen člověk přemýšlí a jak se dívá na svět kolem sebe. Jak jednáme, jak se projevujeme, jak hodnotíme, to vše odhaluje nás, nikoliv ostatní.

Deset lidí ochutná stejný sýr. Tři prohlásí: „Ten je skvělý!“. Další čtyři se shodnou na tom, že není nic extra. Dva nad sýrem ohrnou nos a poslední ani sýr neochutná, že prý pro něj není dostatečně zajímavý. Mění se snad chuť sýru s tím, kdo ho jí? Nebo je sýr stále stejný a jen hodnotíme věci a lidi podle toho, jací jsme my?

2. Pilíř: Neomezujte se předsudky a dělejte to, co máte rádi

Napadne vás takhle v krátkosti něco, čemu byste se chtěli věnovat, ale nic z toho neuděláte ze strachu, že by na vás ostatní koukali skrz prsty? Každé odmítnutí sebe sama vás významně sráží, protože potlačujete svou přirozenost. Jste v rozporu sami se sebou. A kdo je v rozporu sám se sebou, jen stěží i sám se sebou bude šťastný.

Bohatě stačí občas si připomenout, co byste chtěli dělat, ale neděláte. Dokonce, i když na to nemyslíte, někde to ve vás uvnitř je a třeba takovým důsledkem může být, že je vám smutno a ani nemusíte vědět proč. Podvědomí se hlásí o slovo a snaží se vám připomenout, že něco není v pořádku.

Já osobně třeba chodím bos. Dnes tak vyrážím do práce, do bank, nakoupit, prostě všude a vůbec neřeším, co si o tom ostatní mohou myslet. Proč? Není to důležité, protože dělám to, co mám rád, co mě naplňuje a činí mě šťastným. Abych byl upřímný, dostat se takhle daleko nebylo na lusknutí prstů. Chce to čas a uvědomit si, co je skutečně důležité. Zda nás učiní šťastnějšími, co máme rádi, nebo to, že si na nás nikdo neukáže prstem.

Bosá chůze je jeden příklad z mnoha, kdy je na člověka společností vyvíjen značný tlak. Někteří se zdráhají přiznat, že nechtějí děti, někdo potlačuje před ostatními svůj přirozený způsob projevu, stejně tak to může platit pro netradiční oblečení. Místo toho, abychom se oblékli do toho, co máme rádi, vezmeme si to stejné jako ostatní. Hlavně, ať se ani trochu neodlišíme a nebudíme nežádanou pozornost. A mohl bych pokračovat.

Měli bychom umět přijmout sami sebe, jenže děláme vše proto, abychom se shrbili pod tíhou názorů druhých, a výsledkem není nic jiného než naprostá deformace naší podstaty.

Stejně jako máme jedinečný otisk prstu, máme i jedinečnou osobnost. Bohužel velmi často místo toho, abychom byly rádi, že jsme v něčem výjimeční, a rozvíjeli to dál, věnovali se tomu třeba v rámci koníčku nebo v práci, raději ignorujeme své potřeby a mnohdy se věnujeme věcem, které nás vyloženě nebaví.

Snažíme se zavděčit partnerům, rodičům, přátelům a dokonce i lidem, které ani neznáme a beztak jim jsme zcela lhostejní. Ano, to jsou všichni, které dennodenně potkáváme v ulicích, metru, obchodech…Přitom se úplně zapomínáme zavděčit sami sobě.

Každý z nás je unikát a je ohromná škoda právě to jedinečné na nás obrušovat tak dlouho, dokud to nejcennější úplně zmizí. A kvůli čemu? Abychom snad nevybočovali z řady? Kvůli něčemu takovému si skutečně chceme upřít štěstí?

Kdybych vždycky dodržoval nějaká „pravidla“, tak se nikdy nikam nedostanu a nedělám, co mám rád. Nechodím bos, mám děti, i když po nich netoužím, vůbec byste nečetli moje články ani knihy, protože bych si řekl, že mám zaměstnání a tím to hasne, proč bych se tedy namáhal? Co si o mně budou lidé myslet? Co když se mi vysmějí? Rozdíl je v tom, že já se nebojím, co si ostatní pomyslí nebo řeknou. Jdu si za tím svým, rozvíjím se a taky předávám lidem nějakou hodnotu a to je pro mě důležité.

Baví se tři přátelé: „Já říkám a žiji podle toho, co očekávají ostatní.“ Druhý se nad tím zamyslí a pronese: „Hm… tak to máme stejně, ale když není nikdo se mnou, dělám to, co opravdu chci.“ Třetí chvíli mlčky dumá, na oba se podívá a praví: „Oběma vám rozumím, začínal jsem s tím, že jsem se jen podřizoval, později jsem si dokázal připustit, co skutečně chci, a dnes to i dělám a neřeším, s kým a kde zrovna jsem. Když budete chtít, oba nakonec můžete otevřít dveře vašeho vězení, nadechnout se čerstvého vzduchu a žít, jak si přejete vy.“

3. Pilíř: Važte si toho, co v životě máte

Na první pohled pravděpodobně nejsnáze dosažitelný pilíř. Ale upřímně, už jste si někdy řekli: „Proč zrovna já?“ nebo „Proč se taky nemohu mít tak dobře?“ případně „Proč mi v práci nepřidali?“ atd.? Vždy se najde někdo, kdo na tom v životě v něčem bude lépe, než my. Tak to prostě je. Tím, že se budeme upínat k tomu, co nám chybí, si přestáváme vážit toho, co máme. Může se i stát, že se najednou velmi cenná věc nebo dokonce i člověk důležitý pro náš život promění v něco zcela bezvýznamného.

Vážit si něčeho není impulz k tomu, abychom přestali bojovat o lepší budoucnost. Smyslem je, dokázat se plnit radostí a vše co nám ji přináší uchovat v našich životech.

Pokud se budeme bavit o živé bytosti, měli bychom být i schopní ukázat náš vřelý dík za to, že je právě někdo takový součástí našeho života. Ať už se jedná o přátele, rodinu nebo domácího mazlíčka.

Když budeme zlí k druhým, jsme zlí především sami k sobě. Pokud si nebudeme vážit toho, co v životě máme, přestáváme si vážit sebe i života samotného. Dobrovolně se vzdáváme pozitivních emocí ve vlastním bytí. Máte pocit, že je to tak lepší? Že tohle je právě ta cesta dávající životu smysl?

Nebo raději poděkujete, když pro vás někdo něco udělá i kdyby vám třeba „jen“ pomohl s taškou? Nebo se zaradujete, když si na vás někdo z vašich přátel udělá čas? Cítíte se nadšení, když je venku hezky? Potěší vás, když vám někdo chce udělat radost nějakou drobností? Jste rádi, když si můžete něco koupit jen tak pro radost?  Právě všímání si maličkostí život udělá mnohem bohatším. Nic totiž není samozřejmostí. To, že si na vás někdo udělá čas? To je výsada, protože dobu, kterou s vámi stráví dotyčná osoba, by mohla věnovat milionu jiným věcem, tak proč právě zrovna vám?

Většina lidí má více přátel, rodinu, své zájmy a svůj čas musí dělit nejen mezi jmenované. Pokud se k nám někdo bude chovat ošklivě, nebude si nás vážit, budeme se chtít s takovým člověkem stýkat?

Co se majetku týče, zájmů, peněz, nikdy nebývá vše dokonalé, občas i dokonalosti na míle vzdálené. Jenže stejně jak na tom v životě můžeme být jednou lépe, můžeme na tom být jednou i mnohem hůře a třeba si pak i řekneme, jak jsme se tehdy měli dobře. Ale to už bude pozdě. Se ztrátou hodnot je snadné přijít i o to málo, co můžeme mít.

Pokud něčím strádáme, pamatujme, že jsou lidé, kterým se nedostávají ani takové věci, jako je pitná voda. Třeba právě pitnou vodu velká většina z nás považuje za naprostou samozřejmost. Ale ani její dostatek nemusí být na věky…

„Byli Jsme s přítelkyní letos na Havaji, jako dobrý, ale příště pojedeme jinam. Nějak mi to tam nesedlo. Tyhle laciné zájezdy za moc nestojí. Slabá kuchyně, prostředí nenadchlo a ani ta voda nebyla taková, jakou jsem si představoval.“

„My byli letos v kempu v Třeboni pod stanem a náramně jsme si to s přítelkyní užili. Rybník pár kroků od stanu, krásný město i procházky. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic nám tam nechybělo.“

4. Pilíř: Nelitujte se

Každý se asi v životě dostal do situace, kterou by chtěl změnit. Která ho stále mrzí a tíží jeho duši lítostí. To i přes to, že od oné události uplynulo již mnoho let. Dokonce se i může stát, že některé šrámy na našich duších mnohdy nikdy nezmizí.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč tomu tak je? Proč se stále někteří trápí a jednou za čas se jim to vrátí a nepříjemná vzpomínka vezme značný kus z dobré nálady mnohdy i na několik dnů nebo ještě déle?

Skvělé na tom celém je, že pouze my můžeme rozhodnout, zda si odpustíme a zda se v životě posuneme dál. Špatné proměníme ve zkušenost, která nám může být v budoucnu skvělým rádcem, nikoliv balvanem táhnoucím nás ke dnu.

Jenže proměňme kus chladného kamene v něco pozitivního, co nás naopak vyzdvihne výše. Pravděpodobně je to to nejobtížnější, o čem jsem zatím psal.

Každé naše rozhodnutí, myšlenka, čin, formuje naší osobnost. A i přesto, že jsem udělal v životě nějaké chyby, ani jednu bych nevzal zpět. I kdyby to šlo. Protože to, kým jsem dnes, není jen zásluhou mých „správných“ rozhodnutích, ale i těch „špatných“. Kdybych ve svém životě změnil byť jednu jedinou událost, byl bych dnes pravděpodobně někým úplně jiným, nebo bych se vydal zcela jinou životní cestou. A to jen proto, že by mi chyběla ona zkušenost ze „špatného“ rozhodnutí.

Podívejme se na to i z trochu jiné perspektivy, nechybujeme, prostě se učíme. Získáváme zkušenosti. Chybou jsou zejména rozhodnutí, která nás opakovaně dostávají do tíživých situací, v nichž nechceme za žádnou cenu být. A i s něčím takovým lze pracovat. Někdo jen potřebuje více času, aby prozřel a poučil se.

Když to shrnu, jsem rád za každý přešlap, který jsem kdy udělal, protože jsem se právě něčím takovým významně obohatil a dostal tam, kde jsem dnes. Ať už se budeme bavit o charakteru, nebo o čemkoliv jiném.

Může se i stát, že se někomu něco přihodí bez jeho vlastního přičinění, i tak z toho lze vyjít vítězně. Pomyšlení, že něco dokážeme překonat i když to třeba zabralo dlouhý čas, nás do budoucna může značně posílit, když si to dovolíme a přemění neštěstí/nezdar ve zkušenost.

Pokud se budeme litovat, usilovat o to, aby nás politovali i ostatní, stále si připomínat, čím jsme si prošli, jen se v tom budeme utvrzovat. Výsledek bude jediný. Odnese to naše zdraví s psychikou a ztratíme sami sebe, včetně toho kým jsme a jen stěží znovu najdeme radost ze života.

„Odpouštím ti.“ „Děkuji, opravdu si toho nesmírně vážím, ale já si to nejspíš nikdy nedokážu odpustit.“ Ale pak se tím budeš jen pořád trápit, záleží mi na tobě, chybu udělá každý, není důvod být kvůli tomu smutný.“ „Já vím…“ 

„Nikdy ti to neodpustím.“ „Já si to už dávno odpustil, nelituji toho a v životě jsem se posunul dál.“ „Co to říkáš, já ti to nikdy neprominu.“ Já vím, ale už to není důležité…“ 

Shrnutí

Máte pocit, že jsem něco vynechal? Možná teď myslíte na své skvělé přátele, bez nichž si nedovedete představit svůj život. To samé si lze pomyslet i o rodině, práci…

Svůj pohár štěstí by měl každý dokázat naplnit sám. Přeci jen je to náš pohár štěstí a nikdo jiný než my není za jeho naplnění zodpovědný. Nejen přátelé a rodina mají násobit to štěstí, které jsme sami dovedli získat. Zároveň to své štěstí díky vlastnímu plnému poháru můžeme předávat dál. Ze šťastného člověka bude energie (chování) vyzařovat úplně jinak, než od někoho smutného, topícího se v lítosti a bez uznání vlastních hodnot.

Vše o čem píšu, není o ničem jiném, než o získání dovednosti umět udělat šťastnými sami sebe nezávisle na ostatních lidech. Protože když pohár štěstí nenaplníme my a začne ho plnit někdo jiný za nás, může se stát velmi nepříjemná věc. Ve chvíli, kdy o toho člověka přijdeme a je jedno, zda je to někdo z přátel nebo třeba z partnerského vztahu, pak se náš pohár štěstí vyprázdní. Stejně tak, když si vybudujeme sebevědomí na základě uznání někoho jiného, místo našeho vlastního. Pak pravděpodobně sebevědomí ztratíme se ztrátou daného člověka nebo se změnou jeho názoru.

Za náš život máme zodpovědnost pouze my. Nikdo jiný. A do toho spadá jak štěstí, tak i úspěch v životě rodinném, osobním i pracovním. V momentě, kdy někdo něco udělá za nás, ztrácíme tím sami sebe. Neberte mě nyní úplně doslovně, snažím se jen sdělit, že vytvořením závislosti na někom jiném i když všechno perfektně funguje, může být tvrdou ranou při ztrátě takového člověka.

Milujme druhé a užívejme si života, ale nezapomínejme, že šťastní budeme pouze tehdy, pokud si to sami dovolíme. A právě zde, v samotném závěru se vracím na začátek k oněm čtyřem pilířům, kterým se věnuji v tomto článku.

Ztratit se trochu v někom důležitém pro náš život je v pořádku, když se i on trochu ztratí v nás.
Když někoho milujeme a je nám vším, neznamená to, že nemůžeme být šťastní i bez něj.

Kam dál?

Podívejte se na mé další články vedoucí vás k životní spokojenosti, materiální hojnosti i k funkčním vztahům.

Jestli článek neobsahuje řešení právě pro vás, nebo možná i po jeho přečtení tápete s tím, co dál, nabízím vám svou konzultaci, při níž se zaměříme na to, co potřebujete právě vy.